Komunikace činčilek
 

Činčilky jsou velmi společenská zvířata, a proto je komunikace mezi nimi velice důležitá.

Dorozumívají se čichem, zrakem (pojí se s „řečí těla“), zvukem (hlasem) a hmatem.

1.   Čich – díky němu se činčilky navzájem se poznávají – každá činčila má jiný pach. Díky tomu i matka rozeznává své mládě od cizího…

2.   Zrak a řeč těla – řečí těla je činčilka schopna vyjádřit v jaké náladě zrovna je a jak se cítí.

STRACH – Většinou se choulí do rohu nebo někam, kde na ní nepřítel může jen z jedné strany, dělá to například, když přijde do styku s jiným jedincem živočišného druhu nebo s nepřítelem. Pozor! Činčilka má nádhernou schopnost uvolnit chlupy. Když se jí pokusíte chytit, může se vám stát, že místo činčily budete mít v ruce jen její chlupy. Dělá jí to prakticky nepolapitelnou. Uvolnění srsti jí nějak nebolí, srst za pár týdnů opět doroste.

POSKAKOVÁNÍ, SKÁKÁNÍ – činčily jsou od přírody velmi zvědavé a smělé. Skákání je pro ně typické. Díky svým silným zadním nohám se mohou pohybovat, jako klokani. Ocas při skoku a pohybu slouží jako kormidlo. Například při skoku je ocas natažen směrem dozadu. Tím činčila udržuje ve vzduchu rovnováhu.

PANÁČKOVÁNÍ – poukazuje na zvýšenou pozornost. Buď činčilka něco větří nebo se pokouší ukojit svou zvědavost anebo si měří vzdálenost mezi místem odrazu a místem dopadu. (Například, když činčila sedí na poličce a chce přeskočit na druhou poličku.)

KONTAKT s druhou činčilou – činčilky se navzájem očichají, pokud k sobě cítí vzájemné sympatie brzy si spolu sednou na poličku a usnou. Pokud vzájemné sympatie necítí je nezvaný host prohnán po kleci, zaplašen stříkancem moči a dost možná i napaden.

OBRANA -  jak již bylo řečeno, činčily zaplašují stříkáním moči. Dělají to vždy, když se cítí být ohroženi ať už člověkem nebo jiným zvířetem. Další obranou je uvolnění pachu – ten připomíná vůni opékaných mandlí.

Další řeč těla:

Pomoc předních tlapek – například při přijímání potravy. Činčilka sedí a v předních tlapkách, drží peletku nebo stéblo sena a způsobně ho okusuje. Přední tlapky, používá, jako ruce, něco si s nimi přidrží, samička jimi na svět pomáhá mláďatům, čistí si tlapkami obličej apod.

Zkušební hryz – nevyhne se žádnému novému předmětu. Každý nový předmět činčilka zkusí ochutnat, jestli náhodou není k snědku. Proto při volném výběhu je nutný dohled! Bohužel se leckdy pokusí ochutnat kabel od počítače či od světla (Může to být její poslední hryz v životě. Úraz elektrickým proudem činčila nemusí přežít.)

3.   Zvuk (hlas) - Hlasové projevy činčil jsou vůbec dosti bohaté a zdaleka neprozkoumané. Rozeznáváme několik hlasových projevů činčil: Kontaktní hlas, vábivý hlas, hlas přátelství a jiné a další jsou zvuky mláďat.

KONTAKTNÍ HLAS – Vydávají ho, aby si navzájem potvrdili svou přítomnost. Novorozená mláďata ho „mluví“ jako tiché, lehké pískání. Dospělé činčily, jako brumlání či chrochtání.

HLAS OSAMĚLOSTI – Činčilka ho vydává, když nevidí na druhou.

VÁBENÍ – Je to tiché vysoké chrochtání (připomínající kvokání slepice) činčilýho párečku, který si tak potvrzuje vzájemnou náklonnost. Činčila ho používá, i když chce upoutat pozornost chovatele. (Když chce pamlsek nebo pustit z klece na procházku.) Anebo když jsou 2 činčilky na procházce z klece a jsou od sebe vzdálené nějaký ten metr, tak na sebe takto volají, aby si ověřili přítomnost té druhé.

TOKÁNÍ – Vydává páreček, když se namlouvají. Sameček vydá tento zvuk a samička, když je připravena se pářit, tak tento zvuk samečkovi opětuje.

Samec při tom vrtí ocáskem, jako s hádětem. Pak obvykle začíná vášnivý hon po kleci. Když samička na sebe samečka pustí, tak se jí sameček zakusuje do kožíšku na krku a to se samičce nelíbí a velmi nahlas protestuje.

Pokud samička není připravena se pářit, dá to samci najevo třeba klapotem zubů. Samec tokání nechá a vydává zvuk uražení, který zní, jako troubení mlhového rohu.

Pokud samice je úspěšně nakryta, vydává sameček velmi vysoký a ukvičený zvuk. (Zní to, jako by měl škytavku.)

VAROVNÝ HLAS – Činčila ho vydá pokaždé, když se cítí být ohrožena. Je to pronikavý, hlasitý křik – pískot. Tímto zvukem varuje i celou skupinu před přítomností jiného zvířete či člověka.

BEZBRANNÝ HLAS - Tento zvuk se naučí jako mláďata a pak si ho uchovávají na celý život. Činčily ho používají, když se cítí stísněně, nebo když je v blízkosti jiné zvíře. Signalizuje tak, ostatním jedincům, že ona je maličká a bezbranná.

OBRANNÝ HLAS - Je velmi hlasitý a energický a také krátký. Podobá se téměř štěknutí. Činčila ho používá, když už toho má dost – u nás je to něco jako - Táhni! nebo Nech mě být! Můžeme ho slyšet i u kojící samičky, někdy se stane, že mládě svými ostrými zoubky samici kousne.

VÝSTRAŽNÝ HLAS – Při definitivní hrozbě, většinou ho následuje bolestivé kousnutí a zní jako ostré „ts-kek-kek“. Používají ho mláďata, když bojují o maminčin cecík, používají ho i dospělé činčily, když se cítí ohroženě, například při rodinných rozbrojích.

POPLACH – Když činčila tuší nějaké nebezpečí vydá tento zvuk a rychle se klidí do bezpečí.

VÝKŘIK ZE STRACHU – Je to pronikavý a táhlý zvuk, používají ho, když jsou nervózní, vyplašené, ale i tehdy, když je něco bolí anebo, když dospělá činčila přišlápne mládě.

HLAS ROZVODU – Samice je již samcem otrávená a nemá zájem o jeho dvoření a ani přítomnost. Dá mu to najevo buď ostrým štěknutím, nebo stříknutím moči. A pak i klapotem zubů. Toto je signál pro chovatele a je nutné samici se samcem oddělit a přidělit jim jiné činčilky – utvořit nové páry.

KLAPOT ZUBŮ – Tento zvuk slýcháváme, když se činčila cítí být obtěžována jiným jedincem. Když činčila sedí u jídla a člověk jí kouká do klece, tak začne klapat zuby, protože jí člověk u jídla ruší.

ZVUKY MLÁĎAT – jsou velmi specifickou skupinou. Mláďata s matkou komunikují prakticky ihned po porodu. Třeba matka očichává své mládě a to reaguje velmi hlasitým a dlouhým zakvičením. Znamená to, že prcek by se rád mazlil a chtěl se ohřát. Mláďata si i ráda zpívají veselým kvičícím tónem. S ostatními začínají mluvit až po 4-5 týdnech života. Pro ostatní příslušníky chovu mají specifický výkřik, znamenající: „Jsem ještě prcek, neubližuj mi!“ Mladé činčilky jsou mnohem upovídanější než dospělé.

4.   Hmat – činčila hmatá díky svým fouskům, podobně jako kočky, jeden druhého fousky ohmatají a pak je jedinec prozkoumán i packami.